skip to Main Content
Stručná historie

Vazby českých zemí k Jeruzalému ve středověku

V českých zemích se nejprve objevil kanovnický řeholní řád Ochránců Božího hrobu, který se usadil v konventu na Zderaze již v roce 1190. Roku 1227 také vznikla jedna z prvních ženských komunit tohoto řádu ve Světci u Teplic. I když tento řád nemá přímou spojitost s rytířským řádem Božího hrobu, přesto zpřítomňoval Jeruzalém a jeho svatá místa v našich zemích v průběhu celého středověku i raného novověku.

Prvním známým poutníkem z českých zemí, který se vypravil do Jeruzaléma, byl pražský biskup sv. Vojtěch: v roce 988 odešel z Čech do Říma a chtěl jít odtud „pěšky do Jeruzaléma, kde jest svatá památka, hrob Páně“. Svatý Vojtěch do Jeruzaléma nedošel, stal se na Monte Cassinu benediktinským mnichem. Prvním známým příslušníkem našeho národa, který do Jeruzaléma skutečně dorazil, byl pražský kanovník Ozzel seu Asinus, jehož pouť se podle Kosmovy kroniky odehrála někdy před rokem 1093. Z českých zemí pocházeli i mnozí účastníci křížových výprav.

Známé jsou dva delší pobyty Jindřicha Zdíka (v letech 1123 a 1137–1138), zřejmě syna kronikáře Kosmy, později se stal olomouckým biskupem. Své zkušenosti s reformovanou jeruzalémskou církví přenesl i do českých zemí: stála u zrodu olomoucké kapituly u nového biskupského kostela sv. Václava (měla symbolicky reprezentovat Boží hrob) i u založení premonstrátských klášterů na Strahově (hora Sión) a v Litomyšli (Olivová hora). Z českých zemí se také rekrutovali četní členové duchovních rytířských řádů, zejména johanitů. Již v 60. letech 12. století vznikla první johanitská komenda v Praze u kostela Panny Marie pod řetězem na konci mostu; a rychle přibyl i řádový špitál. Tato komenda se stala základem pro vznik českého řádového velkopřevorství, jež existuje dodnes. Okolo roku 1200 přišli do českých zemí němečtí rytíři, o něco později, po roce 1230, v našich zemích začali působit i templáři.

Rytíři Božího hrobu z českých zemí

Čeští poutníci do Svaté země se stávali součástí poutních výprav představujících silně internacionální rámec. Evropská šlechta se vydávala na svatá místa i proto, aby zde dosáhla prestižního pasování na rytíře Božího hrobu. Většina doložených poutníků i rytířů v období vrcholného a pozdního středověku pocházela ze Slezska a z Lužice (součástí českých zemí): šlo například o zhořeleckého patricije Georga Emmericha, vratislavského Jana Rindfleische nebo slezského rytíře Jindřicha Zedlitze. Ze samotných Čech máme první nejasnou zmínku o „zámořském“ rytíři v osobě Zbyňka Zajíce z Valdeka (†1368), za „zámořského rytieře“ označuje sebe sama i český kronikář Beneš z Hořovic na počátku 14. století.

Více rytířů máme doloženo až z františkánského období rytířstva Božího hrobu: v roce 1522 se stal rytířem Božího hrobu Jan Zajíc z Házmburka, v roce 1541 Šebestián Leskovec z Leskova a do konce 16. století máme doloženo asi dalších deset rytířů. Mezi nimi zaujímají přední místo Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic a jeho švagr Heřman Václav Černín z Chudenic. V 17. století pocházely z českých zemí více než dvě desítky rytířů, v 18. století jich bylo pouze devět.

V první polovině 19. století, do roku 1847, kdy pravomoci vůči řádu Božího hrobu přešly z františkánského kustoda na jeruzalémského latinského patriarchu, bylo z českých zemí investováno dalších osm rytířů. Velký rozkvět začíná po roce 1847, kdy máme až do konce první světové války doloženo 123 rytířů z českých zemí, což představuje 2,8 % z celkových 4 355 rytířů jmenovaných v tomto období. Rytíři pocházeli z vrstev vysoké rakouské aristokracie, středních a nižších šlechtických kruhů, významných představitelů měšťanstva, ale i z řad duchovenstva od biskupů a kardinálů až po zasloužilé faráře. Souvisí to s rozvojem poutí z habsburské monarchie, podníceného i vznikem rakouského poutního domu v Jeruzalémě v roce 1863.

Roku 1909 vznikl brněnský Spolek poutníků diecesí moravských do Svaté země, který se významně podílel nejen na organizování poutí, ale i na propagaci Svaté země u nás. Jeho významnou postavou byl kněz Antonín Bartoš (1876–1939), který měl svůj podíl i na vzniku samostatné organizace Řádu Božího hrobu v našem prostředí.

Vznik Československého místodržitelství v roce 1929

Samostatná organizace Řádu Božího hrobu v novém československém státě má své počátky v roce 1929 a je spojena s oslavami milénia mučednické smrti svatého Václava. Přímo v den svátku svatého Václava byli na pražské nunciatuře, po mši sloužené nunciem Pietrem Ciriacim, investováni členy Božího hrobu český průmyslník a papežský komoří Jan Jiří Rückl (1900–1938) a jeho manželka Božena (Růžena) rozená Kolářová (1902–1957).

Rückl se zároveň stal místodržitelem (v dobové terminologii „náměstkem“) jeruzalémského patriarchy Barlassiny a v krátké době se mu podařilo přijmout do Řádu dvě desítky rytířů, mezi nimiž byly i přední osobnosti prvorepublikového katolického světa, jako například ftizeolog prof. Jaroslav Václav Jedlička, ministr ing. Jan Dostálek, předseda senátu JUDr. Mořic Hruban, československý konzul v Jeruzalémě JUDR. Vladimír Fric, chirurg prof. Arnold Jirásek nebo podporovatel hnutí Bohemians a finančník Leo Zdeněk Danner. Členem řádu byl z důvodů diplomatické kurtoasie i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Do řádu byli přijímáni i duchovní: kromě skupiny brněnských předáků Palestinského spolku (Mons. Bartoš, ale i starobrněnský opat František Bařina a další členové konventu) se stal rytířem Božího hrobu banskobystrický biskup Marián Blaha, později i pražský světící biskup Antonín Podlaha, zemřelý v pověsti svatosti, a konečně i pražský arcibiskup Karel Kašpar, pozdější kardinál. Z prostředí pražského arcibiskupství pocházeli i někteří laici, jako např. architekt ing. Václav Beneš nebo ředitel arcibiskupských statků doc. ing. Josef Šimek.

Řád významně podporoval Latinský jeruzalémský patriarchát: četné dary oltářů, výbavy kostelů nebo soch (například soch sv. Cyrila a Metoděje, jež dodnes zdobí konkatedrálu Latinského patriarchátu). Tyto jednotlivé byly zastíněny vznikem československé smírné kaple sv. Cyrila a Metoděje na Olivové hoře v Jeruzalémě v roce 1935, na němž měl lví podíl Mons. Antonín Bartoš.

Slibný rozvoj řádu – v průběhu deseti let bylo přijato asi 25 členů – byl přerván předčasnou smrtí místodržitele Rückla, který podlehl leukémii 24. srpna 1938. O měsíc později zanikla i první československá republika a postupně vyhasíná i existence československého místodržitelství Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského, jemuž nepřály evidentně ani politické poměry za nacistické okupace a komunistické totality. Mezi řádová místodržitelství přestala být československá jednotka počítána po vydání nových řádových Statut v roce 1949.

Vznik české magistrální delegace v roce 2015

I když k pokusu o obnovení řádového života v České republice došlo již dříve, konkrétně v roce 2011 z podnětu heraldika Pavla R. Pokorného (1947–2014) a kardiologa doc. Zdeňka Trefného (1926–2015), rozhodujícím podnětem pro obnovu řádového života byla až energická činnost PhDr. Jiřího Pořízky (*1940), který po návratu ze švédského exilu využil svých četných kontaktů a za pomoci švédského místodržitele MUDr. Stefana Ahrendstedta (*1952) a člena Rady velmistra velvyslance prof. Bo Theutenberga (*1942) získal pro myšlenku obnovy řádu olomouckého arcibiskupa Mons. Jana Graubnera. Ten se stal v roce 2014 řádovým velkopřevorem pro Českou republiku a pokračoval v dalších jednáních s řádovým velmistrem, která byla završena na začátku roku 2015, kdy velmistr řádu, kardinál Edwin Frederick O’Brien (*1939), ustnovil českou magistrální delegaci a jmenoval magistrálním delegátem dr. Jiřího Pořízku. Dne 17. dubna 2015 provedl kardinál velmistr první investituru českých rytířů a dam v olomoucké katedrále.

Od roku 2018 má česká delegace své duchovní sídlo v barokním poutním komplexu Kalvárie v Jaroměřicích u Jevíčka: součástí tohoto poutního místa je i kaple Božího hrobu. Symbolicky leží v olomoucké arcidiecézi, ale již na území historických Čech.

V roce 2019 o svátku sv. Václava završil dr. Jiří Pořízka svůj mandát magistrálního delegáta a byl vystřídán dr. Tomášem Parmou, vyučujícím církevních dějin na teologické fakultě olomoucké univerzity.

Back To Top