Kardinál Fernando Filoni sloužil jako nový velmistr Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského v sobotu 1. února 2020 v římském kostele Santo Spirito in Sassia mši svatou, při níž pronesl kázání na slova evangelia čteného o sobotě po 3. neděli v liturgickém mezidobí.
Evangelium: Mk 5, 35–41
Jednoho dne večer vybídl Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhý břeh!“ Rozpustili tedy zástup a vzali (Ježíše) s sebou, tak jak byl na lodi. Také jiné lodi jely s ním. Tu se strhla velká větrná bouře. Vlny dorážely na loď, a ta se už plnila vodou. On však ležel na zádi lodi na polštáři a spal. Vzbudili ho a řekli mu: „Mistře, je ti to jedno, že hyneme?“ Probudil se, pohrozil větru a poručil moři: „Mlč! Buď zticha!“ A vítr ustal a zavládlo úplné ticho. Jim pak řekl: „Proč se bojíte? Pořád ještě nemáte víru?“ Padla na ně bázeň, veliká bázeň, a říkali si mezi sebou: „Kdo to asi je, že ho poslouchá i vítr a moře?“
Kázání
Drazí bratři a sestry v Kristu,
od prvního okamžiku mého jmenování na čelo našeho Řádu jsem se s vámi chtěl setkat, abychom se modlili a prosili Boha o dar jeho světla a jeho milosti.
Když jsem uvažoval o našem zvláštním poslání nebo povolání v Církvi, přivedlo mne to k evangelním úryvkům, v nichž se vypráví o povolání Ježíšových učedníků, které nastartuje hluboký lidský vztah, cestu jejich formace i jeho zjevení. V Matoušově evangeliu čteme, že Pán „uviděl dva bratry, Šimona, zvaného Petr, a jeho bratra Ondřeje … a řekl jim: „Pojďte za mnou“ … a když došel dále, uviděl jiné dva bratry, Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana …. a oni hned šli za ním.“ (Mt 4, 18–23) „Ježíš uviděl cestou člověka jménem Matouš, jenž seděl v celnici, a řekl mu: „Pojď za mnou!“ On vstal a šel za ním.“ (Mt 9, 9) Ježíš se s každým z nich potkává tam, kam je život postavil, a jejich pohledy se setkaly navždy.
Proto chci uvažovat o tom, že i naše povolání do Řádu Božího hrobu jeruzalémského je plodem setkání a povolání, k němuž jsme byli takříkajíc prověřeni a vybráni, podobně jako Marie z Magdaly u prázdného hrobu, kde ji nezaměnitelný pohled a zvuk hlasu vzkříšeného Ježíše přivedly okamžitě k výkřiku: „Rabbuni! což znamená Mistře!“ – ano, nebyl to zahradník, ale žijící Mistr! (srv. Jan 20, 14–17) Ale jaký nepokoj, jaké vzrušení srdce i ducha!
Podobnou věc můžeme říct o Pavlovi, když šel do Damašku, aby uvěznil křesťany: byl prověřován ve svém nitru Pánem. Z této zkušenosti, z onoho setkání se Zmrtvýchvstalým, z vnitřního neklidu, on, pronásledovatel, přijal milost a dostal sílu, která proměnila jeho život, a stal se tak největším kazatelem mezi pohany.
Drahé dámy a rytíři Božího hrobu, úvaha o tom, že na každého z nás Pán pohlédl a zamiloval si jej ve zvláštním okamžiku jeho života, a že jeho pohled poznamenal naše srdce, nám umožňuje uvažovat také o smyslu naší příslušnosti k Řádu.
Patříme k němu ne proto, že jsme dědici slavné rodiny nebo vrstvy, ale protože jsme byli povoláni Tím, kdo se stal předělem v lidských dějinách. „Prázdný hrob“ je takříkajíc bodem a místem, v němž se potkávají dějiny „potupného“ a „nespravedlivého“ konce, uloženého člověku, který konal dobro, ale stal se v očích náboženských vůdců a římské moci nepohodlným, a dějiny Petra, Jana, Marie Magdalské a dalších, kteří zaznamenali jeho prázdný hrob, ale především poznali Ježíše zmrtvýchvstalého. Tyto dějiny, dějiny každého povolání, pokračují až k nám, nejsou vyčerpané.
Před tímto prázdným hrobem a v setkání s živým Kristem se uskutečnila největší proměna lidstva a otevřely se dosud nemyslitelné scénáře soužití mezi národy, společenských vztahů, duchovních rozměrů i smyslu existence. Dějiny už nebudou nikdy stejné jako před tím. Lidské bytosti se najednou ocitly před soudem tajemství kříže a zmrtvýchvstání, láska dostala novou kvalitu, dobro a zlo zaznamenaly jasný bod rozporu mezi sebou, milost a pravda, ukázané v Kristu, začaly zjevovat milosrdnou tvář Boží (srv. Jan 1, 17–18).
Objevením prázdného hrobu, jenž vyvolal úžas a zděšení, a následným setkáním se Zmrtvýchvstalým, které přineslo znovu vnitřní pokoj a bylo zdrojem neskonalé radosti (srv. Jan 20, 20), započalo dobrodružství „kristovské“ víry.
Pro nás je také užitečné znovu naslouchat silnému svědectví Petra a ostatních učedníků, kteří na nevěřícího Tomáše volají: „Viděli jsme Pána!“ (Jan 20, 25). Právě z jeho nevěřícnosti, v níž se proplétaly ponížení a víra, se zrodilo poslední Ježíšovo blahoslavenství doprovázející život každého věřícího: „Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili!“ (Jan 20, 29).
Se stejnou pokornou a ujišťující vírou ve Vzkříšeného chceme v souladu s dnešním evangeliem (Mk 5, 35–41) vstoupit do loďky, o které mluví evangelium. Nejedná se o hmotnou loď, ale o loďku života, jež často pluje po moři neklidu srdce a mysli. Nezáleží na tom, zda se při plavbě našeho života ocitneme v nudném bezvětří, které nám bude připadat jako nesmyslné, nezáleží, jsme-li otřásáni prudkým a ničivým větrem bouře, nezáleží dokonce ani na tom, jestli občas máme pocit, že se loďka převrhne a že jej již plná vody, zatímco strach nás nutí volat: „Jsme ztraceni“ (Mk 4, 38), pokud je s námi Zmrtvýchvstalý.
Mít Zmrtvýchvstalého v lodičce našeho života nebo ve velké lodi Církve, vědět, že On nám slíbil ochranu před zlem (srv. Jan 17,15) a v pravdě (srv. Jan 17, 17), je pro nás zárukou a jistotou, že v příhodném okamžiku Ježíš pohrozí rozbouřeným vlnám a zakřičí na hrozivý vítr: „Mlč už, buď zticha!“ (Mk 4, 39).
Jako dámy a rytíři Božího hrobu v Jeruzalémě vycházíme ze stejného místa, z něhož vyšli do světa Petr, Jan, Marie Magdalská a ostatní: z onoho prázdného hrobu, ze setkání s Kristem, naší nadějí a naší niternou radostí, stejně jako oni víme, že On dává smysl naší existenci a staneme se svědky živého Pána.
Všechny vás, kdo jste zde přítomni i celou velkou rodinu dam a rytířů Božího hrobu z celého srdce zdravím, chci vám vyjádřit své uznání a ujistit vás o mé modlitbě. Naše existence v životě Církve, stvrzená mnohokrát samotnými papeži, má za cíl zajistit, že ve Svaté zemi, v níž se nachází tolik svatých míst, bude i nadále znít evangelium a živě pracovat činná křesťanská láska, že budou i nadále podporovány kulturní a společenské instituce a ochraňována práva všech, kdo zde žijí.
Tyto cíle nás ve svém celku přivádějí k novozákonním kořenům našeho nasazení pro Svatou zemi. Víme, že první křesťané v Antiochii z důvodu velkého hladomoru, který nastal v letech 49-50 „za vlády Klaudia“ s chvályhodnou horlivostí „rozhodli, že každý podle svých prostředků pošle podporu bratrům v Judsku“ a tak poslali svou pomoc „po Barnabášovi a Saulovi“ (Skt 11, 27–30). Šlo o gesto vznešené solidarity, stejně jako v případě těch, které Pavel vyzýval v církvích v Galatech a v Korintu (1Kor 16, 1–4) a gesto křesťanů z Makedonie, kteří i přes „hlubokou chudobu“ ukázali nesmírnou velkodušnost? „Dosvědčuji – píše apoštol ve svém druhém listu do Korintu – že oni podle svých možností a z vlastního popudu i nad své možnosti nás velmi naléhavě žádali o onu milost, aby se směli podílet na oné službě ve prospěch svatých.“ (2Kor 8, 1–6). Toužit po účasti na pomoci křesťanům v Palestině je ohromný postoj!
V těchto gestech, drazí bratři a sestry v Kristu, se nacházíme – a rád to opakuji – u kořenů našeho jednání a u cílů, které nám papežové chtěli dát. Nesmíme nikdy zapomenout, že křesťanská láska a solidarita jsou základními charakteristikami Rytířského řádu Božího hrobu. Jsme poctěni tím, že máme právě tyto charakteristiky ve prospěch patriarchální církve v Jeruzalémě i tolika potřebných bratří a sester, kteří žijí v oné zemi, zemi požehnané Nejvyšším, jež tolik potřebuje mír.
Díky za Vaši přítomnost, díky za vaši velkodušnost, díky za vaši modlitbu. Ať vás ochraňuje blahoslavená Panna Maria, Královna Svaté země, které se svěřujeme, a ať vám žehná sám Nejvyšší. Amen.
Zdroj: Web Rady velmistra OESSH. Překlad: © Tomáš Parma, 2020.