Homilie kardinála Filoniho při oslavě svátku Panny Marie, Královny Svaté země
Dnes touto slavnou koncelebrovanou mší svatou v bazilice svatého Petra vzdáváme čest Panně Marii, Královně Svaté země, patronce Rytířského řádu Božího hrobu jeruzalémského. Naše setkání se odehrává u oltáře, na němž Kristus pokračuje svátostně ve své přítomnosti mezi námi, jde o setkání po dalším roce života v nasazení pro Zemi Ježíšovu. Proto zde dnes chceme prosit ještě jednou o mateřské požehnání Mariino pro Řád a pro každého z nás a zároveň chceme obnovit náš dvojí závazek: závazek křesťanského života mužů a žen, kterým leží na srdci matka církev v Jeruzalémě a kteří ji touží pomáhat a podporovat svou modlitbou, náklonností a velkodušností. Naše setkání se odehrává ve strastiplné době pandemie, která se nevyhýbá nikomu. Samotná Svatí země je jí hluboce zasažena. Naše patronátní slavnost se proto přizpůsobuje okolnostem, a proto je tato posvátná liturgie přenášena i online pro ty, kdo se s námi chtějí duchovně spojit.
V této složité a nelehké době jsme všichni povoláni, abychom neztráceli duchovní radost, jak to učil svatý František z Assisi prvního kustoda Svaté země, bratra Lva, v ozvěně slov apoštola Jakuba, který napsal: „Velmi se z toho radujte, moji bratři, když se octnete ve všelijakých zkouškách. Víte, že zkouška vaší víry vede k vytrvalosti. S vytrvalostí ať je spojeno dílo dokonalé, abyste byli dokonalí, nic vám nescházelo a v ničem abyste nezůstávali pozadu.“ (Jak 1,2–4). Dáma i rytíř dobře vědí, že sjednocení s Bohem, láska k Bohu, jsou nejvyšším dobrem, k němž je zapotřebí směřovat, a tato láska k Bohu plodí pravou radost a pokoj.
Když uctíváme Marii, Královnu Palestiny, zamysleme se krátce nad tímto titulem, který jí nejprve v roce 1920 dal patriarcha Barlassina a který byl definitivně povolen Kongregací ritů roku 1933. Slovy láska ke Svaté zemi určitě nemyslíme jen na péči o archeologicko-historické památky, které jsou zajisté strhující, ani na lásku typu filantropních vztahů, jakkoli mohou být vznešené. Láska ke Svaté zemi se nachází ve vztahu k lásce, kterou má Bůh k lidstvu, lásce, která se plně zjevila v určité oblasti, v konkrétní zemi, určené zeměpisně, v Palestině, na místě, na němž se Bůh chtěl zjevit: „Nepřibližuj se sem, zuj opánky ze svých nohou, neboť místo, na kterém stojíš, je půda svatá!“ (Ex 3,5) volá Hospodin na Mojžíše. Právě zde chtěl Bůh zjevit své jméno, dát se poznat. Prorok Izaiáš později dodá – ve všezahrnující perspektivě – že Pán sejme závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která zakrývala všechny národy (srv. Iz 25,7). Dát se poznat člověkem, který kráčel „jakoby poslepu, aby se dohmatal“ (Skt 17,27) pro Boha znamenalo, že nastolí znovu onen původní vztah a synovskou důstojnost, pro který člověka stvořil již na počátku.
Bůh není nějaká filosofie, tedy úvaha, byť vznešená a vysoká, není ani plodem touhy po úniku před lidskými mezemi a před strachem ze smrti. Bůh je podle Ježíšova slova Otcem! Je tím, kdo v lásce plodí. Svatý apoštol Jan ve své teologické syntéze napíše, že „Bůh je láska“ (1Jan 4,16). Tato Janova slova, jak komentuje Benedikt XVI. ve své první encyklice Deus caritas est, „vyjadřují obzvláště zřetelně jádro křesťanské víry“ (č. 1).
Bůh tedy v Palestině zjevil plnost své lásky v Kristu. Pro toto zjevení nepoužil ohromující činy, ale skromné události, prosté lidi, kteří přirozeným způsobem přijali spolupráci s ním. Spolupráce jedné ženy prostřednictvím schopnosti plození byla jako přirozená. Tato žena má jméno, Maria, má svůj život, svou zemi, svou vesnici, svou výchovu, svou víru, má rodinu, z níž pochází a myslí na svého snoubence. Marie je společně s Josefem spolupracovnicí posvátné historie. Není zde jenom svatá země, ale také dějiny, které se stávají svatými, proto do nich zasahuje Bůh, tichounce do nich vpadá. Život Marie s Josefem bude jedním z mnoha jiných životů, podobným životům jiných rodin, ale také životem jedinečným, díky přítomnosti Ježíše a díky vykupitelskému poslání, které mu svěřil Otec.
Liturgie Slova ve dvou úryvcích vybraných pro dnešní slavnost nám vypráví o fragmentu Mariina života, když byla spolu s Josefem a malým Ježíšem donucena utéct do Egypta; po návratu do Palestiny začali bydlet v jedné vesnici, v Nazaretě. Evangelista Matouš podotýká, že se to stalo, aby se naplnilo to, co bylo řečeno proroky: „Bude nazýván Nazaretský.“ (Mt 2,23), což není druhotné přízvisko, protože na Kristův kříž dá Pilát připevnit nápis: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ (Jan 19,19).
Ježíšova rodina se tedy navrací do Palestiny, a zde se bude Mariin život odehrávat vedle života Syna. Palestina tedy byla zemí, kterou Maria vícekrát prošla a v níž navázala mnohá přátelství a četné vztahy, které byly velmi často spojeny se vztahy a přátelstvími samotného Ježíše. V této zemi také započala další existence, existence Církve. Dnešní první čtení vypráví o počátku Církve v Jeruzalémě: po Nanebevstoupení Páně, na stejném místě, v němž se odehrála poslední večeře, se učedníci navrátili do „do hořejší místnosti, kde bydleli“ (Skt 1,13). Mezi Jedenácti se modlila i Marie, další ženy a mužové. Z daru Ducha svatého se zrodila Církev. Všimněme si souběžnosti mezi narozením Ježíše a počátkem Církve: obojí se stává božským vylitím Ducha Svatého, v obou případech v tom hraje přední roli Maria, ale zatímco je při Ježíšově narození její funkce tělesná, pro zrození Církve je její role duchovní. Palestina je tedy svědkem dvou událostí, které stojí na počátku dějin spásy a dějin Církve.
Titul „Královna Svaté země“ tedy nemá chuť připomínky šlechtického původu, ale má svůj počátek v osobním poslání ve vztahu k Bohu, jde o titul, který se rozšiřuje za hranice Palestiny, na Církev a na svět.
K ní, patronce našeho řádu a trvalé přítomnosti po boku křesťanů Svaté země, kterou ctí také jiné náboženské skupiny této země, se obracíme my rytíři a dámy, láskyplnou modlitbou. Prosme ji, vždyť se dává světu a Církvi a spolu s Církví stále novým způsobem v dějinách a kulturách, prosme ji o dar pokoje pro svět a zvlášť pro Zemi, jejíž byla vyvolenou dcerou. Vzývejme její mateřskou ochranu pro Církev, aby byla stále „Tělem Ježíšovým“, které duchovně zrodila, aby byla věrna poslání, které jí svěřil její Syn, aby byla 9rkví, v níž se Ježíš zjevuje a vniž se dává světu. Amen.
Fernando kardinál Filoni
Vatikánská bazilika, 21. října 2020
Zdroj: Webové stránky Rady velmistra Řádu Božího hrobu. Český překlad: © Česká magistrální delegace, říjen 2020.