logo Řádu Božího hrobu

Řád ve světě

malé bílé logo Řádu Božího hrobu

Historie

Kanovníci řádu Božího hrobu v Jeruzalémě byli podle tradice založeni v roce 1099 lotrinským hrabětem Gottfridem z Bouillonu, hlavním vůdcem první křížové výpravy, který odmítl po dobytí Jeruzaléma přijmout zlatou korunu tam, kde Spasitel nesl korunu z trní, ale přijal titul Obránce Svatého hrobu. Úkol kanovníků (kněží) spočíval v bohoslužebné a strážní činnosti u prázdného Kristova hrobu, nejposvátnějšího místa křesťanů na celém světě. Řád byl potvrzen bulou papeže Kalista II v roce 1122. Vedle kanovníků Božího hrobu byli určeni rytíři (podle tradice v počtu 50 osob), kteří měli úkol chránit ve zbrani chrám Božího hrobu. Jak kanovníci, tak rytíři podléhali latinskému patriarchovi Jeruzaléma. Heslem řádu byl (a je) pokřik „Deus hoc vult“ (Bůh to chce), což bylo zvolání přítomných rytířů v Clermontu v roce 1096 na výzvu papeže Urbana II. vysvobodit Boží hrob z rukou nevěřících, čímž započaly křížové výpravy. Znakem řádu se stal červený jeruzalémský kříž (zvaný též jako kříž Gottfrida z Bouillonu), který symbolizuje pět ran Kristových. Vedle rytířů určených k samotné ochraně Chrámu Božího hrobu a jeho kanovníků mohli titul rytíře Božího hrobu užívat rovněž šlechtici, kteří byli v tomto chrámu na rytíře pasováni. Řád Božího hrobu se tak postupně rozdělil na větev kanovníků (kněží) a rytířů (laiků).

Po pádu Akkonu v roce 1291 byli rytíři i kanovníci Božího hrobu nuceni hledat si svá působiště v Evropě, stejně tak jako příslušníci známějších řádů Johanitů, Templářů a Německých rytířů. Kanovníci Božího hrobu si tak vybudovali své konventy v Anglii, Italii, Německu, Polsku a také v Čechách. Zvlášť významné však bylo jejich zastoupení ve Španělsku, kde se jim za pomoc proti arabským vojskům dostalo stejně jako Johanitům a Templářům silné panovnické ochrany. Ve Španělsku také dodnes existují dvě řádová centra a to v Madridu a v Barceloně a zachovávají si určité specifické atributy.

V čele řádu Božího hrobu formálně zůstával titulární patriarcha jeruzalémský sídlící v Římě, nicméně představení některých silných provincií si přisvojili vyšší postavení, než jim náleželo. Převor konventu sv. Lukáše v umbrijské Perugii tak začal užívat titul velmistra a představený kanonie v polském Miechowě titul generálního probošta. Roku 1489 papež Inocenc VIII. řád přičlenil k Johanitům za účelem hospodářského posílení jejich řádu při obraně Rhodu před Turky, ale již roku 1496 papež Alexandr VI. řád obnovil s tím, že velmistrovství řádu je vyhrazeno papeži.

Když křesťané Svatou zemi opustili, pokračoval v jejich činnosti řád františkánů z kláštera u hory Sion. Františkánský řád utvořil kustodi Svaté země, jejímž hlavním úkolem byla péče o svatá místa – vedle Chrámu Božího hrobu šlo zejména o Baziliku Narození Páně v Betlémě. V čele kustodie stál kvadrián (později též nazývaný kustod), který získal právo pasovat nad Kristovým hrobem urozené poutníky na rytíře Božího hrobu. Tito vstoupili do prostoru středověkého rytířstva jako fenomén poutnické cesty urozenců, při které získali rytířský titul s „mezinárodní platností“. O prvním pasovaném rytíři u Božího hrobu víme z deníku dolnosaského hraběte Wilhelma von Bodensel z roku 1336. Ve svých zápiscích poznamenává, že byl pasován podle platných pravidel řádu, což znamená, že ceremonie byla prováděna již dříve. Padnout na kolena u Kristova hrobu a být pasován se v té době pokládalo za nejvyšší metu křesťanského rytíře. Šlo o výjimečnou hodnost, právě proto, že ji bylo možno dosáhnout jen na tomto svatém místě. Ze 14. století je nám známo několik desítek šlechticů - rytířů Božího hrobu, o sto let později již přes šest set. Právo kvardiána (kustoda) pasovat rytíře Božího hrobu potvrdil bulou ze dne 7. 1. 1746 papež Benedikt XIV.

Na rozdíl od ostatních rytířských řádů, např. Johanitů (Maltézských rytířů), které měly svou dřívější historii spojenou s vysoce organizovanou vojenskou činností, neměl Řád Božího hrobu společnou organizaci s výjimkou omezených časových episod v jednotlivých evropských zemích. Při všech těchto pasováních šlo o individuální aktivitu, ne tedy o společnost s řádovými pravidly, mnišskými sliby a životem v komunitě. Společenství rytířů bylo světově organizováno až mnohem později.

Novodobá historie řádu se začala psát v roce 1847, kdy papež Pius IX. obnovil v Palestině latinský patriarchát. Bulou Nulla celebrior odejmul právo pasování rytířů Božího hrobu františkánům a předal ho prvnímu patriarchovi sídlícímu po staletích opět v Jeruzalémě, který současně obdržel titul řádového velmistra. Byl jím mons. Giuseppe Valerga, který byl ve funkci instalován dne 17. 1. 1848. Jeho prvořadým zájmem bylo zřízení řádové organizace a pevné struktury, kterou Pius IX. potvrdil v apoštolském breve Cum multa sapienter ze dne 24. 1. 1868. Řád se stal mezinárodní organizací katolické církve zaměřenou na pomoc církvi ve Svaté zemi, zejména pak latinskému patriarchátu. Mons. Valerga při svých častých cestách do Evropy nejen že propagoval řád, ale inicioval i založení nových místodržitelství v katolických zemích. V rozmezí let 1848-1872 tak bylo pasováno 1417 nových rytířů, a to již ne výlučně v jeruzalémském Chrámu Božího hrobu.

Poté, co požádala o členství i anglická hraběnka Mary Frances Lomax, si patriarcha nebyl jist, zdali do jeho pravomoci spadá rozhodnutí o možnosti vstupu žen do řádu a požádal proto hraběnku, aby se obrátila přímo na papeže. Ten její žádost schválil a tak se hraběnka Lomax stala první dámou v historii řádu, a to v roce 1871.

Po smrti velmistra Valergy se stal patriarchou a jeho nástupcem ve funkci velmistra mons. Vincenzo Bracco, a to v letech 1873-1879. V této době bylo nově přijato 1116 nových členů. Mezi těmito rytíři bylo i několik set dam. Aby upřesnil jejich pozici v řádu, vytvořil papež Lev XIII. na základě breve Venerabilis frater ze dne 3. 8. 1888 zvláštní část řádu s názvem Dámy Svatého hrobu. Pro muže i ženy platila stejná pravidla a hodnostní struktura.

Apoštolským breve Quam multa ze dne 3. 5. 1907 vzal na sebe papež Pius X. hodnost velmistra řádu. Patriarchovi zůstalo zachováno právo pasování a titul velkopřevora, ale řád se tímto okamžikem stal dílem Svatého stolce. Změnou bylo o rozšíření hodnostní struktury rytíře komtura s hvězdou, (korespondující s titulem velkodůstojníka v jiných záslužných řádech). Současně byl opuštěn dřívější požadavek na šlechtický původ členů.

Papežové Benedikt XV. a Pius XI. vystupovali v roli velmistrů až do roku 1928, kdy Pius XI. opět jmenoval velmistrem latinského patriarchu Luigiho Barlassinu. V roce 1930 Pius XI. rozhodl, že název řádu bude znít Rytířský řád Božího hrobu v Jeruzalémě (Ordo Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani). Současně upřesnil, že přijímaní členové musí být schváleni Kanceláří apoštolských breve v Římě a všichni představitelé národních celků mají právo po dobu výkonu funkce na oslovení titulem Excelence.

Na události 2. světové války a vzdálenost Evropy a Palestiny, jakož i na smrt patriarchy Barlassina zareagoval papež Pius XII. v breve ze dne 16. 7. 1940 tím, že jmenoval jednoho z kardinálského sboru patronem a protektorem řádu po dobu trvání konfliktu a vakance patriarchy. Řádové sídlo bylo z Jeruzaléma přeneseno do Říma.

V roce 1949 Pius XII. určil, že řádové centrum se bude trvale nacházet v Římě. Podle breve Quam Romani Pontifices je řád dílem Svatého stolce, přičemž velmistrovskou funkcí bude pověřen jeden z kolegia kardinálů. Od této doby jsou proto diplomy potvrzovány nejen tímto kardinálem - velmistrem, ale i Státním vatikánským sekretariátem.

Současnost

Od roku 1949 má řád status právnické osoby podle kanonického práva ve Vatikánském státě a práva mezinárodního. Jeho reprezentativním sídlem je Palazzo della Rovere v blízkosti náměstí sv. Petra, přičemž administrativa řádu sídlí v klášteře sv. Onofria na Janiculu. Řád stojí pod přímou ochranou papeže, který také jmenuje řádového velmistra ze sboru kardinálů. Řád se řídí vlastní konstitucí schválenou papežem Pavlem VI. v roce 1977. Dnešním velmistrem je bývalý baltimorský arcibiskup kardinál Edwin Frederick O´Brien. Latinský patriarcha jeruzalémský – Mons. Pierbattista Pizzaballa – je z titulu své funkce velkopřevorem řádu a po velmistrovi druhým nejvyšším představitelem řádu. Velmistr řídí řád ve spolupráci s velkou radou (Grand Magisterium) a sněmem. Nejvyšším laickým představitelem je generální guvernér, přičemž v současné době funkci zastává hrabě Agostino Borromeo.

Územně se řád člení na místodržitelství, které ve většině případů odpovídají jednotlivým státům, nicméně v rozlehlých zemích s velkým počtem rytířů může být místodržitelství několik (např. USA, Kanada, Austrálie, Brazílie, Itálie). V zemích s menším počtem rytířů je zřízena magistrální delegace, která se po zvýšení členské základy může transformovat na místodržitelství. Duchovním představeným místodržitelství i magistrální delegace je velkopřevor, který je jmenován z řad diecézních biskupů. Laickým představitelem je místodržitel, resp. magistrální delegát. V současné době tvoří řád téměř 30 000 rytířů a dam, a to jak laiků tak duchovních. Tito jsou organizováni v 62 místodržitelstvích a magistrálních delegací, a to ve 35 státech světa. Průměrně řád přispívá na potřeby latinského patriarchátu částkou, která ročně převyšuje 10 miliónů Euro, nepočítaje v to mimořádné příspěvky.

Řád je autonomním nepolitickým rytířským řádem, právnickou osobou kanonického práva. Jeho příslušníci nesmí být členy žádné jiné organizace rytířského charakteru, která není schválena Svatým stolcem, nebo suverénním státem. Vedle Suverénního řádu sv. Jana v Jeruzalémě, na Rhodu a na Maltě je Rytířský řád Božího hrobu v Jeruzalémě jediným rytířským řádem uznaným a zaručeným Svatým stolcem (vedle toho jsou papežem udělovány záslužné řády – Nejvyšší řád Kristův, Řád zlaté ostruhy, Řád Pia IX., Řád sv. Řehoře Velikého, Řád svatého Silvestra – které však mají charakter vyznamenání a fakticky nejde o funkční řádová společenství s vnitřní organizací).

Řád vyžaduje křesťanský způsob života svých příslušníků, zachovávání a šíření víry, zejména ve Svaté zemi a podporu aktivit latinského patriarchátu v Jeruzalémě, zejména jeho charitativní činnosti a sociální i kulturní práce.

Členem řádu se může stát jen biřmovaný římský katolík těšící se dobré pověsti. Členové jsou rozděleni do tří tříd. V první třídě jsou rytíři a dámy s kolanou (nejvýše v počtu dvanácti osob), ve druhé třídě rytíři a třetí dámy. Hodnosti rytířů a dam jsou paralelní: rytíř-dáma, komtur, komtur s hvězdou, rytíř-dáma velkokříže.

Přítomnost křesťanů ve Svaté zemi je významným faktorem udržování míru a pokoje. K tomu zvláště přispívají křesťanské instituce zejména vzdělávacího charakteru, od mateřských a základních škol přes školy střední a univerzity, které přijímají všechny děti a mládež, bez ohledu na jejich původ, etnicitu či náboženskou víru. Jasným důkazem toho je katolická univerzita v Betlémě se dvěma tisíci studentů. Tato školská zařízení jsou řádem pravidelně podporována. Řád také podporuje křesťanskou menšinu organizováním poutnických cest, aby zdůraznil, že křesťané nejsou ve Svaté zemi osamoceni. Velká rada v Římě vydává od roku 2009 ročenku Annales Ordinis Equestris Sancti Sepulcri Hierosolymitani s informacemi o své celosvětové činnosti. Čtvrtletně je pak vydáván Newsletter o činnosti řádu.